Rumunsko - Enduromania
O Rumunsku, výletu do něj se čtyřkolkama a jeho krásách jsem
od Staníka slyšela už minulý rok. Možná bych se i nechala k výletu zlákat,
ale nebylo na čem.
Letos se situace změnila. Od nového roku již nemám koně, na
kterého jsem se pořád vymlouvala - že mě stojí spoustu peněz a že na čtyřkolku
není..., a tak při jednom společném večerním sezení v únoru na lyžáku přišla řeč
i na čtyřkolku. Ať se prý nevymlouvám, že Vaška (koně) už stejně dva měsíce
nemám a ať si koukám čtyřkolku pořídit a že vyrazíme do Rumunska. Mám prý dát co
nejdřív vědět, aby se včas na výlet nahlásili.
Rozhodnuto bylo docela rychle, ale obstarání čtyřkolky bylo
na poslední chvíli. Dlouho jsem s tím váhala, pak ještě dýl vybírala a
necelý měsíc před plánovaným odjezdem teprve koupila. Den před odjezdem jsem si
na čtyřkolku ještě šila držáky nohou na suchý zip - abych měla lepší stabilitu
a ten samý den se mi na čtyřkolku ještě montoval odklápěcí zadní kufr.
S přítelem, který mi dělal asistenta to bylo ještě
horší. Původně měl od MKVčka slíbeno, že mu půjčí čtyřkolku. Co čert ale
nechtěl, 14 dní před odjezdem se zjistilo, že čtyřkolka nefunguje a ani
fungovat nebude. No a co teď? Nejrychlejší, nejjednodušší a i nejlevnější bylo
pořídit krosovou motorku jen pro tuto akci a pak se jí zas zbavit. Týden před
odjezdem jsme měli štěstí a cosi jsme koupili. Ani jsme ji pořádně
nevyzkoušeli, natož abychom se na ní naučili jezdit - nebyl čas a už jsme ji
rvali do auta na cestu do Rumunska. Za auto pak čtyřkolku. Bylo to veselý.
Po cestě jsem si říkala, jestlipak ten stres před odjezdem
nám vynahradí zdařená akce v Rumunsku? Cesta to byla pořádně dlouhá. Jeli
jsme větším autem, které nebylo upraveno na ruční ovládání, takže jsem bez
výčitek mohla cestu pěkně prospat. J Ke konci cesty následovalo 30 km serpentýn (fuj to mi
bylo zle) a malé bloudění těsně před cílem.
Byli jsme jedni z posledních, co dorazili. Alespoň již
vše bylo zabydlené. Na dvorku byly hezky vyskládané čtyřkolky - těch ale bylo,
pastva pro oči. Bodejť ne, grupa jsem byla obrovská. 12 broučků raněných (z
toho 3 ženský) a zbytek choďáci. Celkem asi 30 lidiček?
Ubytovali nás ve staré škole - prý stejné místo jako minule.
Rozhozeni jsme byli do pár pěkně početných pokojů. No co, alespoň bude veselo,
smrádek, ale teplíčko. A hlavně, budeme se mít kde naplacato natáhnout.
Další den v neděli ráno - tedy kolem poledního jsme vyráželi
na malý výlet, abychom věděli, o čem následující týden bude. Jaký terén nás
čeká a nemine. Taky šťávu pro naše stroje jsme potřebovali. Odpoledne pak někteří
z nás hned museli provádět opravy na svých strojích. Tu ohnutý rameno na
čtyřkolce, nebo obouvání nového drapáku na motorku (dokonce jsme na kopcích
sehnali i pneumatiku české výroby). Nakonec se z toho stala denní rutina.
Při špatném počasí se z umývárny udělala dílna.
Večer nás pak
přivítali na "statku" Endurománie, dali propozice, mapy a popřáli hodně úspěchu
při sbírání bodů. Naše početná skupina byla rozdělena do čtyř týmů.
Nejoriginálnější měl název Dog Fuckers.
V pondělí plní nadšení a optimismu jsme se vydali na
cesty. Prvních pár bodů se sbíralo skoro samo. Další pak byly pořádně daleko a
najít je taky nebyla žádná sranda. Za tu dobu, co se Endurománie pořádá, pěkně
zarostly do stromu.... Kolikrát nám i místní radili, kde jaký bod najdeme a
posílali nás od čerta k ďáblu. První závodní den jsme tedy dali přes 100 km krásnou přírodou a
s plnýma očima a pusou prachu jsme se těsně před setměním vraceli zpět na
naši základnu. Počasí se nám pěkně
vydařilo.
Další den to už bylo horší. Od rána lilo jak z konve. Psali
a volali jsme do domu, abychom zjistili předpověď počasí na další dny.
Dostávali jsme nepříznivé odpovědi. Maličko se od sebe lišily, ale globálně
byly stejný. Následující dny bude pršet. Doufali jsme, že meteorologům
předpověď nevyjde. Každý den ráno jsme ale byli přesvědčeni, že jsou dobří a že
jim předpověď vychází - pro nás bohužel.
I tak jsme byli stateční. Scénář byl již každý den stejný.
Ráno jsme se probudili do uplakaného počasí, chvíli čekali jestli si to počasí
nerozmyslí, pak jsme řekli že nejsme blázni, že nikam nejedeme. Po nějaké
chvíli to v nás začalo hlodat a už jsme se drápali na naše stroje,
zabalený ve všelijakých pršipláštích a vyráželi jsme na cesty. K večeru
jsme se vrátili celí špinaví, zmrzlí a promoklí. Z gumicuků se natahla šňůřa přes celý
pokoj a topilo se, sušilo se. Ještě že jsme sebou měli alespoň pár elektrických
topení.
V dešti jsme již nenajezdili tolik km, nenasbírali
tolik bodů, ale i tak jsme se snažili.
Ani v pátek, závěrečný den se na nás sluníčko
nepodívalo. Někteří se již po poledni vydali na cestu dom, většina však zůstala
do večera na vyhlášení výsledků závodu. Všichni jsme byli oceněni diplomem a
prima pocitem, že jsme to nevzdali.
Závěr? Skvělý výlet, krásná a zapomenutá krajina, zajímavý
terén, perfektní parta lidí.. jen to počasí - 2 dny hezky, 4 dny deštivo. No a
příště? Jasně že jedem, horší to s tím počasím už přeci nemůže být :-)
|
