MKV

Když jsme s Honzou Kašparem vymýšleli, jak sepsat zprávu z letošního kurzu čtyřkolek , padaly různé, více méně (v našem případě samozřejmě více) inteligentní návrhy a nápady. Vrstvili jsme je, rozvíjeli, permutovali, variovali, poctivě zapisovali. Honza mě neustále přesvědčoval, že nebudu mít o čem psát. Já kontrovala, že napsat se dá o všem, i o tom, u čeho člověk nebyl, nebo se to dokonce vůbec nestalo! Nechtěl mi věřit....

Abych si udělala lepší představu o tom, do čeho jdu, pustil mi Honza video z letošního Vršova.

Byla to věru    vzrušující, napětím naplněná půlhodina. Záběry totiž byly ve formátu mp4 (což nám neustále a trpělivě vysvětloval přísedící Jindřich na naší stále se opakující otázku: proč je to tak pomalý?)...nu, záběry byly odhadem zpomalenější asi tak 10x. Neumíte si představit to napětí! Se zatajeným dechem pozorujeme odvážlivce, který se vydal na čtyřkolce skrze rozbouřenou řeku. Pomalu se vrhá do jejího proudu…po třech minutách jsme už svědky toho, že je borec stále zadními koly na břehu. Po nějaké době (našeho sledování) se šťastně dostává na druhý břeh, ovšem před ním je ještě cesta zpátky. V duchu si říkám, že těch dalších deset minut nějak přežiji, když tu náhle -  přichází akční scéna: řeka a zřejmě i čtyřkolka se rozhodly potrestat opovážlivost ignoranta přírodních zákonů. Jako kdyby pod hladinou číhala mocná síla (nebo vodník) a čtyřkolka se pomalu otáčí směrem, který rozhodně nemíří zpět na břeh. A je to tady! Čtyřkolka, i s jezdcem, pro váš klid je nutno podotknout, že ten je chodící!, se obrací do řeky. „Já mu to měl rozmluvit,“ ozývá se u mého ucha Honza. Já však se zaujetím sleduji ten zpomalený ponor a tuhnoucí úsměv řidiče.  Mé zaujetí malinko narušil mírný potřes kamery. Toho času dokumentarista Jindřich totiž právě v tento okamžik sváděl boj se záchranářským srdcem tepajícím v jeho těle! Ale vydržel. Viditelně nad záchranářským instinktem zvítězila čest klidného dokumentaristy, věrného heslu: táto, toč to!

K uchu se mi donese:  „Je to pako“ (nikoli kameraman, ale ten v řece), „ale zase jsem rád, že to lidi z kurzu viděli, teda co a jak se fakt nemá dělat!“, praví Honza a povzbudivě se na mě podívá, jenže já v ten okamžik sleduji pomalý švenk kamery směrem k účastníkům čtyřkolkářského zájezdu, kteří stáli opodál na břehu a o něčem vášnivě diskutovali. Ani jeden z nich se rozhodně nedíval směrem, kde se odehrávalo poutavé drama. 

Po video večírku jsme se rozhodli, že legrace je jedna věc, ale že je načase trochu pracovat, a tak jsme se s Honzou Kašparem, ale i s Jindřichem Kettnerem rozpovídali o letošním čtyřkolkářském kurzu ve Vršově. Samozřejmě mě zajímá, jaká je idea celého kurzu. „Hlavním cílem je to, že my, tedy MKV, můžeme pomoct ostatním vozíčkářům. Kurz je určen těm, kteří projevují vážnější zájem o seznámení s jízdou na čtyřkolce, nebo uvažují o její koupi. Když si ji totiž někde půjčí od kamaráda, tak za půl hodiny těžko zjistí, co ten stroj a potažmo oni s ním umí. Naší hlavní devizou je, že můžeme poskytnout čtyřkolky, samozřejmě především díky našim skvělým sponzorům – Mari Moto – oficiálnímu dovozci Yamahy, dále Journeyman a EMU alltrack, což jsou naše tři základní zdroje čtyřkolek, které jsme měli samozřejmě k dispozici i letos ve Vršově. K tomu navíc poskytujeme tým lidí, kteří celý kurz zajišťují,“ říká Jan Kašpar, otec myšlenky a zanícený čtyřkolkář. S nadsázkou by se dalo říct, že je Honza tím, který třímá v ruce pochodeň, kterou by rád „nakazil“ i ostatní vozíčkáře. „On je to skvělý pocit, když vyrazíš s klientama do lesa a po návratu ti někdo řekne: ježišmarjá, no to byla nádhera! Já nebyl v lese přes deset let!“

I když letos netrval kurz celý týden, ale pouze pět dní, nabídl účastníkům maximum informací, zážitků, zkušeností a hlavně dovedností. Kurz vždy začíná teoretickou přednáškou, pak se vyrazí jezdit po parkovišti, kde si klienti zkouší, jak se na kterou čtyřkolku nasedá a která jim nejvíc vyhovuje. „Zajímavé ale je, a letošní ročník nebyl výjimkou, že první čtyřkolka, na kterou si ten který účastník kurzu sedne, mu už zůstane,“ říká Honza. Zřejmě se jedná o lásku na první pohled. A mezi jakými čtyřkolkami si vlastně můžete vybrat? „Obecně se čtyřkolky dělí na užitkové a sportovní. Sportky jsou ostřejší a mají náhon jen na zadní nápravu, takže pro vozíčkáře se mnohem víc hodí užitková, která je hnaná na všechna čtyři kola. Má větší záběr, takže když zahučíme do škarpy, tenhle stroj je schopný nám pomoct se z ní vyhrabat,“ vysvětluje Honza Kašpar. „Začátečníkům navíc vždycky dáváme slabší stroj, tedy místo pětikila dostanou třistapadesátku. Nejdůležitější je, aby viděli, že terén, po kterém jezdíme, čtyřkolka zvládne a tím pádem ji zvládnou i oni sami,“ doplňuje Jindra Kettner, který je jedním ze školitelů, asistentů a dodavatelů čtyřkolek v jedné osobě. Stroj a jeho schopnosti jsou jedna věc, ale nejdůležitější a hlavně nepostradatelnou součástí kurzu jsou doprovody choďáků-asistentů, kteří jsou schopni zasáhnout v případě jakékoli menší či větší komplikace, která se může nenadále na cestách přihodit.  „Zásadou kurzu je, že se vždy jede podle nejslabšího, kterému se přizpůsobujeme, snažíme se jezdit mírnějším terénem, alespoň ze začátku, vždycky jezdíme po zpevněné komunikaci. Na náročnější, například crossové tratě, se vydáváme až tak po třetím dnu“ rozptyluje případné obavy z náročnosti jízd vás, budoucích účastníků našeho kurzu, Honza. Samozřejmostí je také přítomnost zdravotnice, která se už stala i členkou MKV. Další řekněme pojistkou bezpečnosti všech zúčastněných je i limit jejich počtu na kurzu. Důležité totiž je, aby se dala skupina bez většího stresu ukočírovat a choďáci, aby nás stihli zachraňovat, když se všichni zblázníme a někam třeba spadneme. Limit dvanácti, maximálně čtrnácti lidí je ale daný i tím, abychom nerušili na trasách, které jezdíme, okolí. Samozřejmě jezdíme v reflexních vestách, kde máme na zádech piktogram, že jsme vozíčkáři.“

Jediné, co Honzu Kašpara opravdu trápí je pohled médií a tím pádem i široké veřejnosti na čtyřkolkáře. „Mají pocit, že člověk na čtyřkolce chce jenom rozjezdit a ničit krajinu, dělat rámus, přejet nějaké zvíře nebo houbaře. Jenže my jezdíme zásadně po zpevněných cestách, nebo cestách, které už rozjezdily traktory. Jen magor jezdí mezi stromy! Všechno je o inteligenci, v tomto případě čtyřkolkáře. My se snažíme všude chovat slušně, nerušit ostatní, když potkáme houbaře nebo pejskaře, zpomalíme, nebo zastavíme, pozdravíme a necháme je projít. Máme povolení od CHKO, ví o nás policie, která nám dává povolení, ví o nás hasiči. Jsem ale rád, že většina lidí, které na našich cestách potkáváme, jsou v pohodě a hlavně je na nich vidět, že je pro ně zážitek vidět partu vozíčkářů na čtyřkolkách,“ říká s úsměvem Honza.

Letošní ročník kurzu proběhl,i přes nepřízeň počasí, v té nejlepší možné atmosféře, tedy pohodové a na konci byli spokojení klienti, z nichž dokonce tři uvažují o koupi čtyřkolky. „Trasy koncipujeme nejen podle náročnosti, ale také tak, aby vozíčkáři viděli kus hezký země, aby se podívali do míst, kam nemají bez čtyřkolky šanci se dostat. A i to je pro ně velký zážitek,“ říká Jindřich. A co si ještě z letošního kurzu odnesli? „Lidi si vyzkoušeli, kam a jak se na čtyřkolce dá dojet, co všechno umí, jak dlouho se na ní udrží, co se stane, když přijde nenadálé stoupání nebo klesání, co se dá dělat, když čtyřkolka zapadne všema čtyřma kolama, vyzkoušeli si taky, jak dostat čtyřkolku na vlek, aby mohli vůbec někam odjet, jak z vleku couvat a v zásadě se naučili i základní údržbu čtyřkolky. Jezdili po silnici, v terénu, v koloně, naučili se jak udržovat správné rozestupy, takže já jsem s letošním ročníkem opravdu spokojený,“ říká Jindřich Kettner.

Takže co vy na to? Uvidíme se příští rok? Pokud budete o účasti uvažovat, tak vězte, že účastníci kurzu si platí pouze ubytovaní v hotelu Šarz, kde se o ně skvěle a pečlivě stará paní Pospíšilová, a proježděný benzín.

Kateřina Grimmová